PF 2018

30. prosince 2017 v 15:43 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Jenom zdraví všem mým blízkým, nic víc nechci. Vám ostatním všechno nejlepší...

 

Kosa

30. listopadu 2017 v 16:00 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Je. Jak u blbejch. Začátkem minulýho týdne jsem šla s klukama za Jednotou. Trhali jsme fialky a čichali k nim, jak krásně voní. Zrovna svítilo slunko. Když jste přivřeli oči a nadechli se fialkové vůně, ten jarní pocit neměl nejmenší chybu. Vlastně měl. Skončil. Spolu s uvědoměním si skutečnosti, že se blíží konec listopadu a do jara nás čeká ještě sakra dlouhá cesta plná zimy a tmy. Ble.
Když už jsem ten minulej týden zmínila, v pátek jsem jela do Ol. do školy. Další vyje*ávka na entou. Zase baba na jednu přednášku došla pozdě a totálně nepřipravená a druhá přednáška měla odpadnout úplně. Debilní stag. Zachránil mě můj drahý muž, jenž po lehkém, ovšem zoufalém uprošování, sedl do auta a dojel mě vyzvednout. Čekačka v Šantovce, again. A jsme tam zas. V té divnotě. Konec listopadu a kvetoucí stromy.


Takže Olomouc na pytel, osmýho bude hnusozkouška od Reného, průměr už balím. Po pohádání se s ped. diagnostičkou a v návalech debility převážné většiny mých spolužaček už tam jezdím vyloženě s odporem. Druhák ještě nepřinesl nic dobrýho. Vlastně jo, Holáskovou. Ta byla fajn. A Nováková taky. To je asi předurčení nějaký, prof. Nováková 1 i 2, jsou bezvadný obě. Ovšem zatím je to v součtu dost žalostná bilance.

V práci mi dnešním dnem končí zkušebka. Aspoň něco.
Vzpomínám na Slávka K., Ondru P. a Ondřeje. Áchjo.

A zima přišla.


Dnění v kabinetě. A následný čtyřhodinový pozorování venkovního chumelení z druhé bé. Za oknem je to moc pěkný. Venku při brouzdání rozměklou studenou břečkou na chodnících i silnicích už to pěkný není.


Další blogovýplod asi až příští rok, nas*anost by se ze mě dala ždímat. Doufám, že to je jen momentální rozpoložení, ale spolíhat na to radši nebudu.
Nutně potřebuju pomazlit asi. Myslím, že jdu na panáka. Přidáš se?

Frmol

9. listopadu 2017 v 13:16 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Tak se mi zdá, že tu ani nejsi, padá na mě cosi teskného - jak na dítě, jemuž řekli "Hrej si." a odešli všichni od něho. Nemám ráda podzim. Nemám ráda zimu. Nemám rád Šmouly. A jaksi nevím, co dřív, takže pardon...
 


Radosti

26. července 2017 v 20:35 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Umíte se radovat z maličkostí? Je to docela príma věc. Ono v podstatě vůbec nezáleží na tom, jestli máte zrovna radost z rajské polívky, kterou si můžete sníst na balkoně, ze stromů v lese vysokých tak, že by na ně ani babička nevyšplhala, z hříbku na pařezu, z radlera za domem, z čisté a chladivé vody ze studánky, z toho, že se obloha mračí, ale na vás neprší, z borůvkové zmrzliny ze Severky, která vám obarví celou pusu nafialovo, nebo z obyčejné dětské vaničky nahrazující bazén, když zrovna víc vody ke koupání není k mání. Jedeme jak tank. Nezastaví nás ani borelióza, ani cukrovka. Nezastaví nás nic, protože chceme žít, ne přežívat.


Umíme se těšit z letního větříku v polích, i z mečování plevele, umím mít radost z prvního kafe z novýho hrníčku za pětadvacet kaček, blaží mě pohled na spící miminko, co už dávno není miminkem, ale pro mě už jím bude navždycky, v tom nejlepším slova smyslu. Máme radost z deky v trávě a z puknutí každé netýkavky, která dozrála na čerstvým lesním vzduchu. A ano, já osobně mám radost i z barevných uv gelů na nehty, protože budeme řádit.


Mám upřímnou radost z toho, že můžeme mít denně radosti z maličkostí a že jich je tolik. A největší radost mám tehdy, když se moje děti smějí, když objevují, když se baví, a když mi večer před usnutím řeknou: Mámo, dneska to bylo super, půjdeme zítra zas?
Jo, trošku sentimentální výplod takhle ve středeční večer, ale tak nějak jsem se chtěla podělit. Ono to na světě není vždycky úplně snadný, ale každý den se nám děje strašná spousta věcí, kvůli kterým stojí za to ráno vstát, nadechnout se a těšit se na to, co hezkýho nám ten den přinese. A kdy jindy je víc příležitostí k úsměvům a právě k těm drobným radostem, než o letních prázdninách? ;)

A Fine Frenzy

20. června 2017 v 20:52 | Lasley |  - muzika (ostatní)
Léta oblíbená, několikrát probulená, chci si ji připomínat i v důchodu ;)


Prázdniny, juch!

16. června 2017 v 14:40 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Dnešním dnem a ve stagu splněným zápočtem ze sociologie oficiálně končím první ročník se studijním průměrem 1,16. Ano, prosím. Na starý kolena je ze mě šprtka. Ale mám ze sebe radost, né že né :) Když jsem jela naposledy do školy, byl čtvrtek, prvního června. Cesta utekla rychle, protože jsem střídala didaktiku s čučením na vycházející slunko. Nebýt toho, že mě čekala poslední zkouška letňáku, zmocňovala se mě jakási dvaatřicetiletá nostalgie. A taky zvědavost a očekávání mísící se se strachem, protože po testu jsme měly se spolužajdama vyrazit na čtyřdenní kurz aktivit v letní přírodě. No a po zkušenosti s podzimním adapťákem... Škoda mluvit. Ale zbytečný obavy. Akce nakonec boží :)





Bezva to bylo, normálně nikdy před odjezdem by mě nenapadlo, že to řeknu, ale jela bych hned znova. Super parta, perfektní vedení, obstojný ubytování a dobrý jídlo bez nehtů :)

Doma po návratu bouřilo (už to chtělo).


Ale protože už jsme koukali z balkonu v Blansku, tak jsem to uvítala :) Ono totiž jak jsem stará, tak jsem rozumná a vím, že nemůže pršet věčně ;) :D A taky že ne...


Ona by se ta fotka taky dala pojmenovat jako "Čekání na Boha". Nebo zůstaneme-li nohama na zemi, pak "Čekání na George 1". Následuje ještě o něco výstižnější kus, a sice "Čekání na George 2" :)


To bylo před týdnem. Mezitím už jsme stihli s Michalem jednu šestou nemoc, ble. A taky jednu nabídku zaměstnání, ale o tom až někdy příště. Začíná to tu být divoký. Capuletové se bouří!

Micinka, škola a dinosauři

7. května 2017 v 11:44 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Marně dumám, jakým songem bych to tady dneska zahájila, ale nic mi není po chuti. Režim "autopilot" valí dál (naštěstí, až se sekne i ten, to bude teprve marast) a já se peleším s noutbukem v posteli jak před deseti lety. A jeden den nic nemusím a nechci a je to balzám na tělo i duši (i když ty pos*aný ústřely už mi teda pijou krev). Nechci dneska vidět nikoho a nic, chci existovat sama pro sebe, protože přes všechny povinnosti se už lehce ztrácím. O mých dětech nemluvě, ale pro dnešek nechám stranou i je, prominou.

Tak ti sem, můj drahý virtuální deníčku (ano, bude mi dvaatřicet a jsem pošahaná, ale svá, a jiná už nebudu), plesknu pár zásadních bodů, který mi zase třeba jednou zvednou náladu. Začnu úplně jak infantilní ťunťa. Miluju Episode na mobilu a argumentuju tím, že procvičuju angličtinu, vždyť mám přece před zkouškou ;) Teď už to tak neprožívám, ale můj první příběh, kde byl hlavní gerój Micah a moje jedinečná velkonozdratá Tina Anituk, ten se prostě nezapomíná. Syslím si tady ten obrázek už několik týdnů s tím, že ho sem jednou musím dát - tak tak činím, abych ho mohla konečně smazat :D

Zážitek kulturní, který stojí ještě jednou za zmínku, to byl onen koncert Distatn Bells minulý pondělí. Už jsem tu o něm něco napsala, tak to nebudu dál rozvádět - ale! Prvního července mám uloženo v hlavě a jednu fotku pana Přemka Gilmoura tady prostě taky musím mít.


Dál předkládám totálně černobílou a bolavou fotku sebe sama (víte proč? Protože pokud už mě tam někdo najde, zjistí, že tam vypadám tak na dvacet). Bolavou z mnoha důvodů. Ledová voda na hlavu v půl čtvrté ráno, vymknutej krk ve vlaku, cesta do Olomouce na školní den nacpanej přednáškama a ukončenej zkouškou, ze které áčko nekouká... A zakončenej zpáteční cestou s holkama autem, což by byl zážitek fajnovej, kdybych před ní zbodla hrst kinedrylu. Vzhledem k tomu, že jsem to neudělala, snažila jsem se jenom přežít. Povedlo se, ale stěží. Blbě je mi furt, a to je neděle, podotýkám.


Aspoň pan průvodčí byl milej. Šmarjá, já chci vystřelit na Mars, fakt nejsem ve formě. Už to nějakou dobu trvá a začínám z toho chytat trochu nerva. Jak dopadla páteční zkouška, bůhví, výsledky asi ještě potrvají. Nesnáším čekání. Vždycky jsem nesnášela a vždycky nesnášet budu. Slunko vychází na východě. No neke.


Kvalitka rovněž vlaková.
A jdeme do finále. Je to s podivem, tolikrát za poslední týden jsem měla chuť sednout k blogu a psát a psát, miliony písmen, strany textu, vypsat se do bezvědomí. A teď, když můžu, nějak se nechce.. Závěr bude každopádně patřit mýmu z nejdražších, byť jsem předeslala, že i svoje děti chci dnes nechat stranou. Marťas je prostě moje láska a včerejší výlet do planetária na Soumrak dinosaurů byl fajn. Fajn proto, že nemůžu najít slovo, který by ho vystihovalo, takže "fajn" je jakási náhražka. Nevím, no. Asi to není moc běžný, aby se při představení o dinosaurech nějaká matka rozeřvala. Holt jsem vyjímečná... Tak mi to přišlo líto všechno jaksi.. Ale to si asi fakt nechám inside. Bobík po filmu vyfasoval T-rexe a pak jsme ještě museli v Globusu přikoupit Edaphosaura pro Mišíka.. Hodní kluci to jsou. Moji. Nedám :-*


Teď necháme běžet pracovní týden, škola piánko.. A v sobotu ráno máme jet na 4 dny do jižních Čech. Těším se tam snad víc, jak kdybych měla jet na týden k moři. Však já se zase chytnu!

Distant Bells

2. května 2017 v 10:48 | Lasley |  - muzika (ostatní)

Boží zážitek včera, a to planetárium mělo taky něco do sebe. Rájec prvního července to jistí, třeba bude i Wish you were here ;) Muck :-* :D
Zas to nejede, takže link na youtube - https://www.youtube.com/watch?v=Iu0XfKLrnJc

Dear, dear diary

30. dubna 2017 v 15:50 | Lasley
Dear, dear diary, I want to tell my secrets
Cuz you're the only one that I know who'll keep them

Milý deníčku, je to úplně v prdeli, protože mi za měsíc bude dvaatřicet, ALE it fííííls láááájk ájem sevntýýýn egééééén... Dělám stejný boty, v hlavě stejnej galimatyáš. No ale proč psát něco, co už napsal někdo jinej...

Do práce nevstávám - svou ženu nemiluju - svinstva si nepíchám - budoucnost nemaluju
Po ránu nesnídám - složenky vyhazuju - milenky nestřídám - slzy si zakazuju
Špatně se oblíkám - noviny nekupuju - něco si namlouvám - v něčem si důvěřuju

... ale v našich srdcích zůstáváme jako přátelé ...

Docela už se těším, až zase jednou přijde den, kdy se takovýmuhle rozpoložení s chutí a od srdce zasměju.



Nothing is trivial...

20. dubna 2017 v 9:00 | Lasley |  - muzika (ostatní)

Sněží, sněží, Renta kolem běží, zima je Verfovi u vašich dveří... Ale to bude v pohodě... Victims - aren´t we all...?...


Alea iacta est

3. dubna 2017 v 8:05 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Chci se rozejít.

Věta jednoduchá. Provedení složitější. Zejména v případě, pokud máte dvě společné děti, společný dluh milion a šest set tisíc na hypotéce a spočíváte šest let ve svazku manželském.

Jaký si to uděláš, takový to máš…

Na manželovi je spousta věcí, který už dál prostě neustojím. X-krát jsem se snažila všechno si s ním vysvětlit mezi čtyřma očima, moje svědomí je čistý jako lesní studánka.
Vadí mi jeho čím dál častější ponižování mojí osoby.
Vadí mi totální absence jakékoliv dospělácké komunikace.
Vadí mi jeho lhaní.
Vadí mi jeho nezodpovědnost.
Vadí mi, jak kolikrát bezdůvodně řve na kluky a leckdy jim pleskne, než aby sám sobě sypal popel na hlavu (viz. včera při návratu z Hořic).
Vadí mi, že nechápe, že jsou to pořád jenom děti a že ten rozumnej by měl být on.
Vadí mi jeho (ne)hospodaření s penězi.
Vadí mi jeho (ne)řešení problémů.
Vadí mi nulová podpora v čemkoliv, co dělám.
Vadí mi, že mi aspoň občas nevyjádří pochopení. Prostě by mohl občas přijít a říct - hele, já vím, že toho máš taky až nad hlavu, ale zvládáš to perfektně. Jsi fakt dobrá. Ale to by se musel jinak jmenovat.
Vadí mi jeho plná hlava plánů a pusa řečí - a skutek utek.
Vadí mi jeho braní a nedávání.
Vadí mi, že mu nic není recht.
Vadí mi jeho tatínek a maminka.
Vadí mi, že jemu vadí moji rodiče.
Vadí mi jeho rodinné zvyky.
Vadí mi jeho kladný vztah k alkoholu.
Vlastně už mi asi vadí úplně celej.

Že šel už dávno nějakej náš partnerskej život do kopru, to vem čert. Myslím, že kdo mě zná, ví, že moje děti jsou mi nade všechno. Člověk zatínal zuby jenom kvůli nim. Ale stača. Už dost.

A jaké jsou klady? Proč je pro mě Libor tak důležitej? Ne pro kluky, pro ty samozřejmě je. Nebo by měl být. Jednou je to jejich otec a to mu nikdo neodpáře. Ale pro mě? Že umí řídit auto? Protože umí telefonovat a objedná kluky k doktorům? Protože nosí výplatu? Co z toho je pro mě natolik "lidsky" zásadní, že bych se bez toho neobešla? Nic. Možná nějaký zbytky hezkých citů, ale ty aby jeden pohledal, protože se někam schovaly. A jestli neumřely, tak jsou schovaný dodnes, ale já nevím kde.

A zkoušet pořád dokola něco oživovat? Má to smysl, když se snaží jen jedna strana? Já nevím, napadá mě akorát blbý přirovnání. Když má při nějaké nehodě člověk zástavu, tak se může za pomoci bleskové resuscitace někomu podařit nahodit ho zpátky. Ale má význam pokoušet se pořád dokola oživovat několik měsíců - let starou mrtvolu? Pochybuju. A už si přijdu jak blázen. Možná už vážně dozrál čas odpojit ji od přístrojů.

Puf.

29. ledna 2017 v 11:40 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Lister: "Krytone, my jíme a spíme, to je náš způsob dobíjení." (Red Dwarf, 4. série, 2. epizoda, D.N.A.)

Nejsem si až tak úplně jistá, čím se dobíjím já. Myslela jsem, že jedu na záložní napájení už před nějakou dobou. Dneska už se jen zamýšlím nad tím, kolik těch přednabitých baterek ještě mám v zásobě. Znáte ten pocit, že jste mimo svoje tělo? Že ono nějak funguje, chodí, stele, vaří, píchá inzulín.. Ale vy v něm nejste? Ten pocit, že v příští vteřině se určitě musíte rozložit na atomy a rozplynout se do vesmíru? Ten pocit, že jste totálně hotoví? Abychom si rozuměli, nechci si stěžovat a ani to nedělám. Jen prostě čučím, že je něco takovýho vůbec možný, protože podobný stavy jsem v životě ještě neabsolvovala. Puf. Jak dlouho ještě?

Out of order

1. ledna 2017 v 11:11 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Mimo provoz, přesně tak se cítím. Jsem v jakýmsi divným rozpoložení. Částečně je to možná datem, ale myslím, že nijak zásadní podíl na mým psychostavu dvě jedničky v kalendáři nemají. Všechno je to o chlapech, jak jinak. Včerejší Silvestr... Divnej den. Prostě divnej. Nic dobrýho ten večer nepřinesl (kromě Sedmihradskýho zelí). Odpo u našich bylo fajn. Strašně super pocit, být mezi lidma, kteří tě mají rádi a ty máš rád je. Jsem ráda, že jsem nejela do Lhoty, nemusela jsem lepit rohlík na hubu a dělat, jak se v té společnosti děsně bavím. Nemám ráda Liborovu rodinu. Někoho víc, někoho míň. Nikdo za to nemůže, oni jsou prostě jiní než my. Neříkám horší, ale jiní. Jinej level prostě. A že to píšu veřejně? Jestli není blbej, tak už to dávno ví. Stejně jako vím já, že on nemá rád tu moji. A už to je základ toho zlýho.

Na Podlesí včera Emík dostal první lekci hodin.. Stárnutí na mě pěkně dolíhá v jednatřiceti a vědomí, že bude hůř, mě děsí. Na Vánoce aktovka, za pár dní k narozkám dostane hodinky na ruku a můžem se chystat k zápisu... Asi začínám trošku chápat ty maminy, co si další děti pořizují ve čtyřiceti, takový chytání stébla, zoufalý volání o prodloužení mládí.. A Martin stejně vypadá, jak kdyby byl našich, a né můj:)


Před šestou jsme se potom rozloučili a vyrazili ke kinu na ohňostroj. V plánu bylo setkat se tam s Mišíkem a s Liborem. Je to s podivem, ale dokonce to vyšlo. Co už s podivem není, byl pivní smrad a hloupý řeči. Přiznávám, že se to ve mně mlelo jak blázen. Chci, aby byl můj muž se mnou večer doma? Je vůbec reálný, abychom spolu strávili poslední den roku tak, jak to má být? V pohodě? Oslavou? Nebo bude lepší, když zase odjede a já budu mít s mrňousama klid? Hnusnej vnitřní řešing, opět.
Když jsme došli domů (a potvrdilo se to, čeho jsem si všimla už u kina, ale říkala jsem si, že snad blbě vidím), byla jsem už víceméně rozhodnutá pro druhou variantu. Totiž Mišík měl chudák celou dobu obutý zimní boty na rohlíky, levou na pravé noze a pravou na levé. Ať jsem se snažila sebevíc, vyplýval mi z toho jedinej závěr - v té Lhotě to teda muselo vypadat...
Žel bohu jsem neprozřetelně vyslovila svoje myšlenky nahlas, jako že ať si jede kam chce, ale že mě svým způsobem uráží, že o odchodu vůbec uvažuje. Měla jsem radši mlčet. Bylo mi odpovězeno, že mám jít do prdele a náš společný Silvestr skončil tím, že otec rodiny a můj manžel, nikoliv už muž, po deváté usnul oblečenej v mojí posteli mezi klukama... Do půl dvanácté jsem koukala na Amadea a pak jsem to taky zabalila. Přiznávám, že ve chvíli, kdy jsem se snažila dostat ho z pelechu do obýváku, necítila jsem k němu nic než odpor.. Jako začátek novýho roku to nebyla žádná hitparáda.
Půlnoc jsem asi prospala, protože ve tři čtvrtě jsem ještě měřila Martínka a dávala mu džus, aby nešel do hypa, na budíku při posledním pohledu bylo 23.54 - a pak až 00.10. Nicméně to už bylo fajn, protože jsem ležela zase doslova mezi svýma :)
Mám ti takovej pocit, že letošní rok asi bude dost zásadní.. Z mnoha důvodů. Necháme se překvapit..
Každopádně čím hezčí, tím lepší :) Tak ať je fajn...


2016/2017

31. prosince 2016 v 11:06 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Mám to zapotřebí? Sedět poslední den v roce v kuchyni a slzet do otevřené myčky? Ani ho*no, zlatá rybko. Furt někomu ustupuju, pořád se přizpůsobuju a co z toho... Od teď jedu po svým a na půlnoc nečekám. Ten, kdo by měl prozřít, si to tady stejně nepřečte a i kdyby - stejně nic nepochopí. Ani to, že je rozdíl mezi "rodina" a "rodina". Škoda slov už. A tak vykročíme pravou. Nepříliš čerstvej song z devětaosmdesátýho, ale některý slova jsou aktuální pořád.

May we all have our hopes, our will to try
If we don't we might as well lay down and die
You and I

Šťastnej novej...


Kam dál