Jaký si to uděláš, takový to máš..

Sobota v 14:10 | Lasley
Stojí jeden kopeček, na kopečku domeček...
Dva roky se mi naskýtal tento pohled z okna kabinetu základní školy. Dva roky jsem o přestávkách seděla za stolem a s hlavou v dlaních tiše snila o podobným zaměstnání na místě, jako je toto. Dva roky jsem záviděla školkovým učitelkám, nejdřív vnitřně, později už docela veřejně před ostatníma asistentkama.


Pak přišlo letošní září.
Při pohledu z práce dolů vidím teď základní školu ;)



Znovu jsem zavzpomínala na slogan ze své maturitní stužky: Nevěříme na zázraky, spoléháme na ně. Občas se jim musí trošku pomoct, ale spravedlnost existuje. Protože když už se v životě sere moc věcí naráz, je potřeba obnovit rovnováhu a aspoň z něčeho mít zase chvilku radost. S klidným srdcem teď můžu upřímně říct - konečně práce, která mě baví.

Jinak za sebou máme s Martinem první "podzimní" rýmu, ale dali jsme to bez ztráty kytičky.

Mimo domácí dění se mnou řádně zacloumala faleš, se kterou jsem se asi musela setkat, abych zase na chvilku konečně prozřela. Nevermind, přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž - nějak tak se to říká, ne? Nemůžu říct, teď, s odstupem času, že bych byla až tolik překvapená. A boží mlýny melou pomalu ale jistě, takže nemám strach.

Největší boj aktuálně svádím sama s vlastní psychikou, nebo spíš s hormonální bouří (a to ani není jaro). Nějak moc zesílenej tikot biologických hodin, až mi to rve uši (a trhá duši). Mít doma mužskýho z předchozího postu na blogu, dávno bych ho lanařila do třetího mimina. Teď je to tak něco ve stylu: "Mrkla bych se večer s přítelem na nějakej pěknej film. Doporučíte mi nějakýho přítele?" Hmm, nemůžu mít všechno, že. A tak jsem ráda za splněnej sen v podobě změny pracovního místa, za úžasnou kolegyni Hanku, za zdravý kluky, za to, že se jim ve škole líbí a prostě za každej novej den, kdy ráno vstaneme a můžeme do té školy a práce odejít, protože jsme schopní provozu a nejsme nemocní. Ať každej den stojí za to!


 

O snech

29. srpna 2019 v 15:18 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Poslední dobou čím dál častěji hloubám nad otázkou, k čemu potřebuje ženská v životě chlapa. Nevím, jestli na ni existuje nějaká univerzální odpověď. Už jsem ale v průběhu let dokázala naprosto přesně definovat, co bych od muže na postu životního partnera očekávala já. Jedním slovem - nereálné.

Chtěla bych parťáka. Někoho, kdo v radostných dobách bude se mnou sdílet úsměvy a štěstí a v časech nelehkých se ukáže kámošem do nepohody. Někoho, pro koho je stejně jako pro mě důležitá vzájemná úcta, upřímnost a důvěra. Někoho komunikativního, kdo si se mnou bude vykládat o běžných věcech ze života stejně jako o svých snech a přáních, a koho bude bavit přetvářet tyto sny a přání ve skutečnost. Chtěla bych někoho, pro koho je rodina na prvním místě a společně strávenej čas odpočinkem. Někoho, kdo mě vyslechne a podpoří, když to budu potřebovat, a komu to budu moct oplatit, když to bude potřebovat on. Chtěla bych všechno to, co doma nemám. Jednoduše řečeno, chtěla bych chlapa, kterej neexistuje. A jestli někde náhodou existuje, určitě se nepřetrhne, aby strávil život s tlustou matkou dvou cizích dětí.

A tak jsem sama, s klukama na krku, kocourem v náruči a spolubydlícím v obýváku. A se svýma písmenkama, který mě ještě nikdy nenechaly ve štychu. A ačkoliv stojím reálně nohama na zemi, hlavu mám pořád v oblacích a věřím na princezny...


Moře

11. srpna 2019 v 19:33 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Přežila jsem letadlo, přátelé. Přežila jsem i týden s našima a 7 dní nepřetržité sólo péče o svoje dva syny. Panická ataka, která mě doslova překvapila při odletu boeingu 737 z Brna do Burgasu, mi dala zabrat. Týden s našima taky přinesl nějaký slabší momenty. Na druhou stranu 7 dní s klukama proběhlo absolutně v klidu. Musím neskromně podotknout, že mám zlatý děti. Oba mají svoje úlety, jako každej z nás. Ale nevyměnila bych je ani za nic.

Tamní racci mě asi měli za insomniaka, protože kromě jednoho dne jsem strašila na pláži každý ráno už před šestou hodinou, abych se nadopovala tichem, klidem a energií ze svítání na celej příští den. Fungovalo to dokonale. Nejhorší bylo pochopitelně poslední ráno, ale loučení už neprožívám tak tragicky, jako když mi ještě bylo -náct (a hlavně Bulharsko není Řecko). Odjížděla jsem s vírou, že třeba příště moře uvidím dřív, než po dalších jedenácti letech.

Sečteno a podtrženo - byl to fajn týden. Dovedu si představit, že by se dalo ledacos vylepšit, ale jsem vděčná za to, že jsme s klukama mohli zvednout kotvy a vyčistit hlavy.

 


Krátká předodletová

27. července 2019 v 9:48 | Lasley |  - já (nečekaně =)
"Marťo, co pořád řešíš? Zastav se a nech věci plynout." Béďova zlatá slova hodná vytesání do kamene. A tak jsem to udělala. Přestala jsem konečně raplit a vyšilovat. Však ono všechno nějak dopadne. Ještě se nestalo, aby někdy něco nějak nedopadlo. Nakrásně když lidi umírají, svět se stejně zatím točí pořád dál.

Zítra slaví to moje malý prtě šest let. Pozítří má moje velký prtě osm a půl. A popozítří odlítáme. S tím, že dnes mám angínu. Třetí v posledních dvou měsících. Radostná událost. No a co? Umírám? Zatím ne. Takže jedeme dál a nějakej poblblej bacil mi v tom nezabrání. Život je moc krátkej na to, abychom řešili kraviny. Ať každej den stojí za to!

Už konec výmluvám

16. července 2019 v 19:15 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Normálně jsem se dneska ukázkově zhrozila, když mě Martin ve vlaku cestou z Brna vyfotil na jeho telefon. Jsem doslova tlustá jako prase, který ovšem už pár sezón přesluhuje. Abych tady vůbec za tři týdny ještě byla, protože jestli si mě v Bulharsku spletou s velrybou, tak už se možná můj návrat do vlasti ani neuskuteční.
Děcka, je to vůbec možný? Jako jasný, každej extrém je špatnej, ale asi bych radši vypadala jako kůl v plotě.. Místo toho se začínám nápadně podobat blahé paměti Helence Růžičkové. S tím rozdílem, že to byla aspoň talentovaná ženská. Něco je potřeba změnit. Jsem typická zajídačka. Zajídám stresy, nasrání, vyčerpání, nudu. (Přeloženo - doma se něčím cpu každou chvilku.) Už jsem dokonce dospěla do fáze, kdy se sama sebe ptám, jestli by nebylo lepší zase po devíti letech radši sáhnout po krabičce cigaret. (Naštěstí jsem se k tomu zatím nerozhoupala, to už by byla úplně konečná.)
Ale přece to nějak musí jít?! Když jsem byla schopná ze dne na den stopnout právě kouření a různý jiný věci, proč je tak nemožný přestat si škodit systematickým navyšováním tělesné váhy a rozšiřováním obvodu postavy do velikosti březí sloní samice? Že jsem si nemohla pořádně zavázat boty, když jsem týden přenášela mimino, budiž. Ale teď (díkybohu!) těhotná skutečně nejsem, a přesto mám problém nalakovat si nehty na nohách.
Normálně je mi šoufl z toho, jak daleko jsem to nechala zajít. A ještě víc z mých věčných začátků, protože něco podobnýho tady bylo už i minulej rok touto dobou.
Nuže, konec webovým písmenkům, odcházím si namíchat kapky a jdu si zapsat za uši, že jedinej tvor, na kom závisí následující akce a míra úspěchu, jsem já sama. Ráda bych se ještě někdy podívala do zrcadla bez návalů paniky.

Titulek článku nesmí být prázdný

15. července 2019 v 13:48 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Další pohřeb přede mnou. Tentokrát naštěstí nepříliš osobní. Což ovšem nic nemění na tom, že bych tam nejradši nešla, ale kdo chodí na pohřby rád, že. A teď už by to zase chtělo na pár let stop stav.

Nějak se pořád nemůžu naladit na "dovolenkovou" notu, přijde mi, že mám o prázdninách víc úkolů a povinností, než běžně ve školním roce. Zbývá nám 14 dní do odletu a mojí největší starostí je, jak udržet kluky fit. Potřebuju přeladit na vnitřní úsměv a tu otrávenou náladu, co se mě od posledního školního týdne drží jak ***** košile, už konečně vykopat ze sebe ven. Nemám jít už kudy, nemám jít už kudy... Jak já bych chtěla aspoň na ten Létofest!

Zůstává mi fantazie. Představa. Obrazotvornost. Imaginace. V podstatě takovej hnací motor. Až o tohle přijdu, střelte mě, prosím, do hlavy.

Můnlájt sonáta před druhou odpoledne. A titulek článku nesmí být prázdný. Což mě nutí k zamyšlení - co je vlastně můj problém? Duše prázdná nebo naopak přeplněná a před výbuchem? Jak se oprostit od takovýchto blíženčích stavů a přestat řešit neřešitelný?


Conscience clear

12. července 2019 v 21:18 | Lasley |  - já (nečekaně =)
I wish you were here tonight with me to see the northern lights...

Vzpomínám na světlušky, který blikávaly vždycky na cestě z přehrady, když mi bylo -náct. Už jsem je neviděla mraky let, kdo ví, jestli tam ještě bývají.

Téma týdne na stránce admin blogu, který mě právě bacilo do očí, mi otočilo rty do rohlíku. Prý "Tak už se rozhodni". To k dnešní konverzaci sedne jak prdel na hrnec. Vanilková nebo čokoládová? Červená nebo modrá?

Cesta upřímnosti vůbec není ta jednodušší. Ale svědomí její výběr oceňuje.

Tak trochu dadaismus dnes.

I wish you were here tonight with me when the sky is burning...

Ještě že mám tu kočku.

Dido - White Flag

10. července 2019 v 17:27 | Lasley |  - muzika (ostatní)

I know I left too much mess and
destruction to come back again
And I caused nothing but trouble
...
And when we meet
Which I'm sure we will
All that was there
Will be there still
I'll let it pass
And hold my tongue
And you will think
That I've moved on

I know...

25. června 2019 v 21:17 | Lasley |  - muži (bez nich to nejde)
... the past will catch you up as you run faster, I know... Jsou dny, kdy máš pocit, že jsi se ještě nevzbudila, že se ti zdá sen a ty vlastně ani nevíš, jestli se vzbudit chceš. A když si uvědomíš, že je všechno realita, tak tě jen napadne, zda by nebylo lepší, aby to byl vážně jenom sen... Stačí se jednou za rok přihlásit na svůj sekundární účet na facebooku a rázem zjistíš, že ten svíravej pocit v hrudníku pořád existuje...


Však tiše! Co to svítá nade mnou??

19. června 2019 v 9:56 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Téměř tři měsíce uplynuly od posledního zápisu. Nemůžu říct, že by to uteklo nějakou závratnou rychlostí, ale díky státnicím jsem se konečně ve svým věku začala učit trpělivosti. (Bachovky pomohly.) Úspěšně jsem pozvolna vysadila neurontin, bo zánět trojklannýho nervu si dal říct a lívnul mě. Místo toho hostím už tři týdny angínu, resp. vystřídaly se u mě na návštěvě dvě. Taky dobrej humáč, v krku doslova Razorblade Romance.


Kdybych se měla dopočítat nějakýho výsledku, kolikrát jsem od ledna bulela, asi bych nebyla úspěšná. Natuty jsem prolila tolik slz, jako za posledních 10 let dohromady ne. Od dětství jsem myslím byla vždycky lehce citově labilnější než ostatní moji vrstevníci, ale co ze mě vyrostlo? Úplnej měkkejš. Řvu pro kdeco. Kluci mi donesou namalovaný obrázky se srdíčkama? Bulím. Našim hubne kocour? Bulím. Čučím na netu na video s hluchým dítětem, který poprvé uslyší hlas své matky, když mu dají nějaký udělátko do uší? Bulím. Cejtím v práci debilitu systému, proti kterýmu nic nezmůžu? Bulím. Udělám státnice na B? Bulím, protože jsem chtěla A. Udělám státnice na A? Bulím, protože mám A. Obhájím bakalářku, oznámí mi, že dostanu červenej diplom a Zemánek mi blahoželá do budoucnosti? Bulím. Když mi vzápětí mamina oznámí do telefonu, že mi umřela babička, taky bulím. Bulím i celej pohřeb, bulím víc, než její pokrevní příbuzní, protože jsem ji měla radši než bábinu vlastní. Martin si poprvé píchne sám inzulín? Bulím. Jdu s Michalem, mým miminkem, k zápisu do první třídy? Bulím. Vyprovázím Martina pohledem z okna na cestě do školy, protože když angínuju, musí všechno zvládnout sám? Taky utírám slzy. Čumím na video z cizích promocí, představím si tam sebe, poslouchám hymnu a je mi víc než jasný, že bulet budu. Dneska je to jakýsi monotématický, ten můj výlev ;)


Když to zkrátím, tři roky UPOLu zdárně za mnou. Darja mi bude chybět, už teď mi chybí. Oficiálně jsem otitulovaná ve Stagu, pro diplom pojedu v červenci. Mišík nastupuje po prázdninách k nám do školy, takže konečně budeme chodit společnou cestou ve třech. A vzhledem k tomu, že Bc. cíle bylo dosaženo, stanovila jsem si výhledově cíl další - dát sbohem základní škole a přesunout se k maloškům do MŠ. Zoufale potřebuju práci, kde se budu moct rozmáchnout, kde bude žádoucí, abych byla nějakým způsobem tvůrčí a kreativní, kde se ohlídnu a budu si moct říct, že za mnou zůstaly nějaký výsledky. Ono asistentství je v tomto ohledu strašně nevděčný a po dvou letech "držení huby a přicmrndávání" učitelce už mě to skutečně nenaplňuje. Smlouvu mám ještě na rok - a pak? Uvidíme. Zatím mám pocit, že v tom okně východ je, a Julie slunce. Však ono zase bude líp, už jsme na cestě :)


Ahoj znovu.

31. března 2019 v 19:41 | Lasley |  - já (nečekaně =)
A můžu si stokrát říkat, že mě to nezlomí a že se nad to všechno dokážu povznést. Škoda jen, že tik v levým horním víčku a pulzující bolest v dolní části pravé tváře tuto rádoby pravdu okamžitě popírají. Ahoj znovu, můj virtuální deníčku. Jsem jako malá a ještě menší. Dneska jsem hodinu seděla v kuchyni na bobku a hodinu pozorovala, jak se za sklem v troubě peče tvarohová bábovka. Hranice mezi relaxem a zblázněním se je v tomto případě asi dost tenká. Jirka Schelinger už jenom umocnil ty vnitřní psychostavy a já čučela prázdným pohledem vysílaným z hlavy překypující myšlenkama. Byly ale tak rychlý, že se sotva daly stihnout zachytit slovem nebo písmem. Vzpomínky na dětství, babiččina kuchyň, moje kuchyň, hodnocení přítomnosti. Nikdy není tak blbě, aby nemohlo být ještě hůř. Já si nestěžuju. Moje tělo to vidí jinak. Možná kdybych v sobě ty správný slova našla a dokázala je ventilovat, neměla bych takový záseky. Chvilkama. It feels like I´m seventeen again. Jsem příliš sama, i když obklopená lidma. Zásadní rozdíl od těch sedmnácti je v tom, že se nechci s ni kým dělit o pocity. Příliš selfiš. To už tady taky bylo. A on pak stojí v chodbě a ptá se "Co si mám vzít?" a já mu odpovím "Lano." A to děsivý na tom je, že to nemyslím úplně z upřímné srandy. Všechno je to prostě akorát o tom, že když nechodím a nefňukám a mám nasaženej strong face a akorát poslouchám trable jiných, každej si myslí, že jsem veselá a hravá a nic mě netrápí. No, bohužel, tak to nefunguje.

Automatické ukládání zapnuto

12. února 2019 v 8:46 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Zpívám si svou prostou píseň, píseň prostou špatných zpráv. Pokory pln a s osudem smířen, sice malátný, ale živ a zdráv. Nějak tak. Zlatý starý dobrý Chinaski. Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo. A taky každej sám svýho štěstí strojvůdce. Vždycky až při psaní blogu se mi vybavuje, proč jsem je dřív tak milovala. Co verš, to ze života.

Koukám, že od posledního postu se přehoupnul rok. Jsem bohatší o státnice z pedagogiky a psychologie a chudší o iluze, že mi někdy v praxi k něčemu budou. V pátek mě čeká poslední známkovaná zkouška, která mi ještě může zahejbat s průměrem. Zatím se chystám zakončit třetí ročník s průměrným hodnocením 1,48. Na starý kolena je ze mě šprt. Asi jsem konečně dospěla, nebo co. (Kolik že mi je? Třiatřicet?)

Maluju si pořád svoje vzušný zámky, i dneska dovedu snít a vytvářet si svoje světy. Jen už to nedělám tak často, protože ten návrat do reality občas pěkně zabolí. Jsme jen lidi a každej někdy dělá chyby. Někdo tím, že přijde vlastní vinou o papíry, někdo tím, že miluje. Začarovanej kruh, time and time again. Asi jsem naivní snílek od přirození a zřejmě už mi to zůstane.

Hlavně, že jsme celkem zdraví, všechno ostatní jde kolem nás...

Sign of the Times

29. listopadu 2018 v 15:48 | Lasley |  - muzika (ostatní)

(Ta kočka za bicíma je skvělá...)

Say something

18. listopadu 2018 v 21:38 | Lasley |  - muzika (ostatní)

The Scientist

21. října 2018 v 20:20 | Lasley |  - muzika (ostatní)

Mad World

22. srpna 2018 v 20:31 | Lasley |  - muzika (ostatní)

Kam dál