Mad World

22. srpna 2018 v 20:31 | Lasley |  - muzika (ostatní)
 

This is the end

8. srpna 2018 v 12:50 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Nikdy bych nevěřila, jak osvobozující pocit může člověk mít, když se naučí otevřeně říkat to, co si myslí. A že mi to trvalo let, než se mi to podařilo. Posiluju, duševně, s každým dalším dnem. Už se necítím jako ta ublížená chudinka, které nefunguje manželství. Už netrávím hodiny v bolestech přemýšlením, co a jak ještě všechno vyzkoušet, abych "to" zachránila. Už se neužírám po nocích křivdou a myšlenkama na to, jestli můj muž skutečně "jen pije" na nějaké oslavě, nebo jestli se peleší s nějakou děvkou. Už se mi nesvírá hrdlo při vědomí, že s ním musím mluvit o něčem důležitým. Už ne. Konečně jsem dospěla do fáze, kdy je pro mě ten člověk někým, koho jsem kdysi měla ráda, ale už jsme si dali všechno, co jsme si měli dát a teď se s ním víc než ráda rozloučím. Jsou chvíle, kdy si říkám, že jsem to měla udělat už dávno. Těch třináct let mi ale dalo hodně. Zkušenosti, sebevědomí, pocit, že teď už se neztratím.

It hurts to set you free
But you'll never follow me
The end of laughter and soft lies
The end of nights we tried to die

This is the end


Asociál

18. července 2018 v 10:47 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Stává se ze mě asociál. Mám pocit, že k životu mi stačí moje děti, kocour a pár hodně hodně málo nejbližších příbuzných a přátel. A co by na tom asi mělo být znepokojujícího - nevadí mi to a nechci s tím nic dělat. V podstatě teď jde akorát o takový navázání na text s názvem "Selfiš", co jsem tu dávala v únoru. Nechci a nepotřebuju chodit do velké společnosti. Nevyhledávám kamarádky z doby těhotenství a mladší, vracím se do postpubertálních dní a upřednostňuju klučičí společnost (4) lidí z minulosti (heh, klučičí... 30 nám už bylo všem pěknejch pár pátků vzad). Holky mám taky svoje (2) a ostatních jsem si, jak řekl Arnie Rimmer, za ta léta začala vážit jako náhodných známých... Je to špatný, že se nechci svěřovat? Je to špatný, že nechci naslouchat? Je to špatný, že chci žít svůj život a ne život někoho jinýho? Jestli jo, tak jsem špatná já. A je mi to šumafuk. Vlastně jsem vděčná za tu hrstku přátel, kteří jsou spoustou let, zkušeností a zážitků ověření. A je mi fajn :)
 


Time and time again...

29. června 2018 v 14:04 | Lasley
Dva měsíce dovolené. Je to tady. Hormouny se mnou lomcujou ode zdi ke zdi. Uvědomuju si svoje životní přešlapy, ale nepřiznat si to chutnalo líp.. Nechci to už takhle dál. Ucho se brzo utrhne a zůstane mi v ruce, vytrácí se pocit, že tomu ještě lze nějak zabránit. Well, život je plnej konců a nových začátků, že. A taky - sinusoida je hezká věc, ale chvíle klidu podmiňovaný všemožným smlouváním, vyhrožováním a doprošováním se - myslím, že to nemám zapotřebí. Život je prostší, než se jeví, karty jsou vlastně předem dané. Co chce - to člověk pořád neví, ví jen, co víckrát nedostane.

Selfiš

25. února 2018 v 8:47 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Máte někdy pocit, že se chcete vykašlat na celej svět, na všechno a všechny v něm, na autority, na starosti jiných, přestat naslouchat, začít odmítat a myslet projednou jen na sebe?


Já ne.


Teď to na mě padlo snad poprvé. Ale mám na to neodolatelnou chuť. A asi to udělám. Aspoň na chvilku. Přijdu si jak totálně nacucaná houba, už se do mě nevejde ani kapka. Už nechci brát na svou hlavu nářky ostatních. Budu sobecká. A vykapu. Potřebuju uvolnit kapacitu. Kašlu na ohledy a konečně budu dělat to, co budu chtít já. No, aspoň to zkusím. Začnu se to učit chvilku před třiatřicátýma narozeninama. Docela mi trvalo se k tomu rozhoupat, co? :/

PF 2018

30. prosince 2017 v 15:43 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Jenom zdraví všem mým blízkým, nic víc nechci. Vám ostatním všechno nejlepší...


Kosa

30. listopadu 2017 v 16:00 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Je. Jak u blbejch. Začátkem minulýho týdne jsem šla s klukama za Jednotou. Trhali jsme fialky a čichali k nim, jak krásně voní. Zrovna svítilo slunko. Když jste přivřeli oči a nadechli se fialkové vůně, ten jarní pocit neměl nejmenší chybu. Vlastně měl. Skončil. Spolu s uvědoměním si skutečnosti, že se blíží konec listopadu a do jara nás čeká ještě sakra dlouhá cesta plná zimy a tmy. Ble.
Když už jsem ten minulej týden zmínila, v pátek jsem jela do Ol. do školy. Další vyje*ávka na entou. Zase baba na jednu přednášku došla pozdě a totálně nepřipravená a druhá přednáška měla odpadnout úplně. Debilní stag. Zachránil mě můj drahý muž, jenž po lehkém, ovšem zoufalém uprošování, sedl do auta a dojel mě vyzvednout. Čekačka v Šantovce, again. A jsme tam zas. V té divnotě. Konec listopadu a kvetoucí stromy.


Takže Olomouc na pytel, osmýho bude hnusozkouška od Reného, průměr už balím. Po pohádání se s ped. diagnostičkou a v návalech debility převážné většiny mých spolužaček už tam jezdím vyloženě s odporem. Druhák ještě nepřinesl nic dobrýho. Vlastně jo, Holáskovou. Ta byla fajn. A Nováková taky. To je asi předurčení nějaký, prof. Nováková 1 i 2, jsou bezvadný obě. Ovšem zatím je to v součtu dost žalostná bilance.

V práci mi dnešním dnem končí zkušebka. Aspoň něco.
Vzpomínám na Slávka K., Ondru P. a Ondřeje. Áchjo.

A zima přišla.


Dnění v kabinetě. A následný čtyřhodinový pozorování venkovního chumelení z druhé bé. Za oknem je to moc pěkný. Venku při brouzdání rozměklou studenou břečkou na chodnících i silnicích už to pěkný není.


Další blogovýplod asi až příští rok, nas*anost by se ze mě dala ždímat. Doufám, že to je jen momentální rozpoložení, ale spolíhat na to radši nebudu.
Nutně potřebuju pomazlit asi. Myslím, že jdu na panáka. Přidáš se?

Frmol

9. listopadu 2017 v 13:16 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Tak se mi zdá, že tu ani nejsi, padá na mě cosi teskného - jak na dítě, jemuž řekli "Hrej si." a odešli všichni od něho. Nemám ráda podzim. Nemám ráda zimu. Nemám rád Šmouly. A jaksi nevím, co dřív, takže pardon...

Radosti

26. července 2017 v 20:35 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Umíte se radovat z maličkostí? Je to docela príma věc. Ono v podstatě vůbec nezáleží na tom, jestli máte zrovna radost z rajské polívky, kterou si můžete sníst na balkoně, ze stromů v lese vysokých tak, že by na ně ani babička nevyšplhala, z hříbku na pařezu, z radlera za domem, z čisté a chladivé vody ze studánky, z toho, že se obloha mračí, ale na vás neprší, z borůvkové zmrzliny ze Severky, která vám obarví celou pusu nafialovo, nebo z obyčejné dětské vaničky nahrazující bazén, když zrovna víc vody ke koupání není k mání. Jedeme jak tank. Nezastaví nás ani borelióza, ani cukrovka. Nezastaví nás nic, protože chceme žít, ne přežívat.


Umíme se těšit z letního větříku v polích, i z mečování plevele, umím mít radost z prvního kafe z novýho hrníčku za pětadvacet kaček, blaží mě pohled na spící miminko, co už dávno není miminkem, ale pro mě už jím bude navždycky, v tom nejlepším slova smyslu. Máme radost z deky v trávě a z puknutí každé netýkavky, která dozrála na čerstvým lesním vzduchu. A ano, já osobně mám radost i z barevných uv gelů na nehty, protože budeme řádit.


Mám upřímnou radost z toho, že můžeme mít denně radosti z maličkostí a že jich je tolik. A největší radost mám tehdy, když se moje děti smějí, když objevují, když se baví, a když mi večer před usnutím řeknou: Mámo, dneska to bylo super, půjdeme zítra zas?
Jo, trošku sentimentální výplod takhle ve středeční večer, ale tak nějak jsem se chtěla podělit. Ono to na světě není vždycky úplně snadný, ale každý den se nám děje strašná spousta věcí, kvůli kterým stojí za to ráno vstát, nadechnout se a těšit se na to, co hezkýho nám ten den přinese. A kdy jindy je víc příležitostí k úsměvům a právě k těm drobným radostem, než o letních prázdninách? ;)

A Fine Frenzy

20. června 2017 v 20:52 | Lasley |  - muzika (ostatní)
Léta oblíbená, několikrát probulená, chci si ji připomínat i v důchodu ;)


Prázdniny, juch!

16. června 2017 v 14:40 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Dnešním dnem a ve stagu splněným zápočtem ze sociologie oficiálně končím první ročník se studijním průměrem 1,16. Ano, prosím. Na starý kolena je ze mě šprtka. Ale mám ze sebe radost, né že né :) Když jsem jela naposledy do školy, byl čtvrtek, prvního června. Cesta utekla rychle, protože jsem střídala didaktiku s čučením na vycházející slunko. Nebýt toho, že mě čekala poslední zkouška letňáku, zmocňovala se mě jakási dvaatřicetiletá nostalgie. A taky zvědavost a očekávání mísící se se strachem, protože po testu jsme měly se spolužajdama vyrazit na čtyřdenní kurz aktivit v letní přírodě. No a po zkušenosti s podzimním adapťákem... Škoda mluvit. Ale zbytečný obavy. Akce nakonec boží :)





Bezva to bylo, normálně nikdy před odjezdem by mě nenapadlo, že to řeknu, ale jela bych hned znova. Super parta, perfektní vedení, obstojný ubytování a dobrý jídlo bez nehtů :)

Doma po návratu bouřilo (už to chtělo).


Ale protože už jsme koukali z balkonu v Blansku, tak jsem to uvítala :) Ono totiž jak jsem stará, tak jsem rozumná a vím, že nemůže pršet věčně ;) :D A taky že ne...


Ona by se ta fotka taky dala pojmenovat jako "Čekání na Boha". Nebo zůstaneme-li nohama na zemi, pak "Čekání na George 1". Následuje ještě o něco výstižnější kus, a sice "Čekání na George 2" :)


To bylo před týdnem. Mezitím už jsme stihli s Michalem jednu šestou nemoc, ble. A taky jednu nabídku zaměstnání, ale o tom až někdy příště. Začíná to tu být divoký. Capuletové se bouří!

Micinka, škola a dinosauři

7. května 2017 v 11:44 | Lasley |  - já (nečekaně =)
Marně dumám, jakým songem bych to tady dneska zahájila, ale nic mi není po chuti. Režim "autopilot" valí dál (naštěstí, až se sekne i ten, to bude teprve marast) a já se peleším s noutbukem v posteli jak před deseti lety. A jeden den nic nemusím a nechci a je to balzám na tělo i duši (i když ty pos*aný ústřely už mi teda pijou krev). Nechci dneska vidět nikoho a nic, chci existovat sama pro sebe, protože přes všechny povinnosti se už lehce ztrácím. O mých dětech nemluvě, ale pro dnešek nechám stranou i je, prominou.

Tak ti sem, můj drahý virtuální deníčku (ano, bude mi dvaatřicet a jsem pošahaná, ale svá, a jiná už nebudu), plesknu pár zásadních bodů, který mi zase třeba jednou zvednou náladu. Začnu úplně jak infantilní ťunťa. Miluju Episode na mobilu a argumentuju tím, že procvičuju angličtinu, vždyť mám přece před zkouškou ;) Teď už to tak neprožívám, ale můj první příběh, kde byl hlavní gerój Micah a moje jedinečná velkonozdratá Tina Anituk, ten se prostě nezapomíná. Syslím si tady ten obrázek už několik týdnů s tím, že ho sem jednou musím dát - tak tak činím, abych ho mohla konečně smazat :D

Zážitek kulturní, který stojí ještě jednou za zmínku, to byl onen koncert Distatn Bells minulý pondělí. Už jsem tu o něm něco napsala, tak to nebudu dál rozvádět - ale! Prvního července mám uloženo v hlavě a jednu fotku pana Přemka Gilmoura tady prostě taky musím mít.


Dál předkládám totálně černobílou a bolavou fotku sebe sama (víte proč? Protože pokud už mě tam někdo najde, zjistí, že tam vypadám tak na dvacet). Bolavou z mnoha důvodů. Ledová voda na hlavu v půl čtvrté ráno, vymknutej krk ve vlaku, cesta do Olomouce na školní den nacpanej přednáškama a ukončenej zkouškou, ze které áčko nekouká... A zakončenej zpáteční cestou s holkama autem, což by byl zážitek fajnovej, kdybych před ní zbodla hrst kinedrylu. Vzhledem k tomu, že jsem to neudělala, snažila jsem se jenom přežít. Povedlo se, ale stěží. Blbě je mi furt, a to je neděle, podotýkám.


Aspoň pan průvodčí byl milej. Šmarjá, já chci vystřelit na Mars, fakt nejsem ve formě. Už to nějakou dobu trvá a začínám z toho chytat trochu nerva. Jak dopadla páteční zkouška, bůhví, výsledky asi ještě potrvají. Nesnáším čekání. Vždycky jsem nesnášela a vždycky nesnášet budu. Slunko vychází na východě. No neke.


Kvalitka rovněž vlaková.
A jdeme do finále. Je to s podivem, tolikrát za poslední týden jsem měla chuť sednout k blogu a psát a psát, miliony písmen, strany textu, vypsat se do bezvědomí. A teď, když můžu, nějak se nechce.. Závěr bude každopádně patřit mýmu z nejdražších, byť jsem předeslala, že i svoje děti chci dnes nechat stranou. Marťas je prostě moje láska a včerejší výlet do planetária na Soumrak dinosaurů byl fajn. Fajn proto, že nemůžu najít slovo, který by ho vystihovalo, takže "fajn" je jakási náhražka. Nevím, no. Asi to není moc běžný, aby se při představení o dinosaurech nějaká matka rozeřvala. Holt jsem vyjímečná... Tak mi to přišlo líto všechno jaksi.. Ale to si asi fakt nechám inside. Bobík po filmu vyfasoval T-rexe a pak jsme ještě museli v Globusu přikoupit Edaphosaura pro Mišíka.. Hodní kluci to jsou. Moji. Nedám :-*


Teď necháme běžet pracovní týden, škola piánko.. A v sobotu ráno máme jet na 4 dny do jižních Čech. Těším se tam snad víc, jak kdybych měla jet na týden k moři. Však já se zase chytnu!

Distant Bells

2. května 2017 v 10:48 | Lasley |  - muzika (ostatní)

Boží zážitek včera, a to planetárium mělo taky něco do sebe. Rájec prvního července to jistí, třeba bude i Wish you were here ;) Muck :-* :D
Zas to nejede, takže link na youtube - https://www.youtube.com/watch?v=Iu0XfKLrnJc

Dear, dear diary

30. dubna 2017 v 15:50 | Lasley
Dear, dear diary, I want to tell my secrets
Cuz you're the only one that I know who'll keep them

Milý deníčku, je to úplně v prdeli, protože mi za měsíc bude dvaatřicet, ALE it fííííls láááájk ájem sevntýýýn egééééén... Dělám stejný boty, v hlavě stejnej galimatyáš. No ale proč psát něco, co už napsal někdo jinej...

Do práce nevstávám - svou ženu nemiluju - svinstva si nepíchám - budoucnost nemaluju
Po ránu nesnídám - složenky vyhazuju - milenky nestřídám - slzy si zakazuju
Špatně se oblíkám - noviny nekupuju - něco si namlouvám - v něčem si důvěřuju

... ale v našich srdcích zůstáváme jako přátelé ...

Docela už se těším, až zase jednou přijde den, kdy se takovýmuhle rozpoložení s chutí a od srdce zasměju.



Nothing is trivial...

20. dubna 2017 v 9:00 | Lasley |  - muzika (ostatní)

Sněží, sněží, Renta kolem běží, zima je Verfovi u vašich dveří... Ale to bude v pohodě... Victims - aren´t we all...?...

Kam dál